Bedřih Skočdopole: Amatéři opět překvapili
Říčanský Kurýr – 1/2006
Některé zážitky listopadového Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta se čtyřmi večery pro dospělé a dvěma odpoledními představeními pro děti už reflektoval prosincový Kurýr.
Vraťme se ještě k oněm čtyřem večerům.
Soubor Jiřího Voskovce ze Sázavy (které je Voskovcovým rodištěm) měl v úvodu festivalu uvést hru J. Suchého Šest žen, ale pro nemoc jedné představitelky přivezl do Říčan náhradní
představení – Caesara od V+W. Výběr této dobové satiry z dvacátých let je pro ochotnické divadlo samozřejmě značné riziko, protože dvojici Voskovce a Wericha znají diváci z filmů a někteří
pamětníci ze živé scény, kde již Voskovce nahradil vynikající Horníček. Divák se nevyhnul porovnání výkonů slavné klaunské dvojice s výkony amatérů v rolích Papuly a Bulvy, na což musela
sázavská inscenace nutně trochu doplatit. Ale hra jako celek dopadla nakonec velmi dobře ze dvou důvodů. Především je, bohužel, znovu aktuální a pomohly jí i některé drobné úpravy
a dále – z amatérské úrovně souboru nikdo nevybočil, což tentokrát dodalo inscenaci kouzlo spontánnosti a naivity. Režisér zvládl na scéně dokonce přes čtyřicet osob včetně šestičlenné dívčí
taneční a pěvecké skupiny, přibližně jako kdysi v Osvobozeném divadle. Do poloviny zaplněné hlediště se velmi dobře bavilo a nakonec si vynutilo přidání několika písniček z repertoáru V+W.
O týden později přijel Divadelní soubor Právě začínáme z Horních Počernic s komedií Pierra de Marivauxa (v překladu J.Vrchlického) Hra lásky a náhody. Jde o typ komedie s vyhraněnými schématy,
vzniklé patrně již ve středověku, k jejímuž rozkvětu došlo až koncem 17. století. I když je tato hra zařazena v jakémsi „zlatém fondu“, dnes už jde o archeologickou vykopávku nevalné ceny.
Autor kromě epizodních postav zvolil třídně vyhraněné typy a zápletku založil na výměně rolí, kde si služka hraje na paní a naopak a kde k obdobné výměně dojde mezi sluhou a jeho pánem.
Autor se snažil prokázat, že neomylný třídní instinkt vedl jednotlivé účastníky hry ke správnému výběru, i když by se ve skutečnosti takové volbě dalo těžko věřit, alespoň u sluhy a služebné.
Teoretici se přou rádi o to, jaký smysl dílo má nebo má mít nad rámec zábavy a estetiky. U této hry by se žádný smysl najít nepodařilo, pokud ovšem autor nechtěl zdramatizovat přísloví
„vrána k vráně sedá“. Z herců upoutal představitel Harlekýna, rozený komik, který dovedl rozpoutat bouře smíchu. Výprava inscenaci pomohla realistickými náznaky baroka a náhražkami tehdejších
kostýmů. Divadlo bylo znovu zaplněné více než z poloviny a přes všechny výhrady se ani recenzent nenudil.
Drama na motivy filmu Podzimní sonáta od proslulého režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana uvedli divadelníci z Klapý, severočeské vesničky na úpatí Házmburku. Pod názvem Taková podivná kombinace
citů jde prakticky o dialog dvou osob – matky a dcery, s doplňkovými epizodními výstupy dalších postav. (Obdobná konfrontace dvou osob se u Bergmana vyskytuje i ve filmové podobě s názvem Persona.)
Pokud se scénář omezí prakticky na pouhé dvě postavy a na pouhé výčitky z minulosti, jde spíš o text vhodný pro filmové zpracování, kde může kamera oživit děj střihem na detaily, záběrem mimo herce
atd. Takto pouhá odvolávka na minulost postrádala dostatečnou akci v přítomnosti a hra končí poměrně laciným pseudo-happyendem, četbou dopisu na usmířenou. Klapský soubor toho dovede mnohem
víc – výběrem předlohy i hereckými výkony, známe jej přece z minulých inscenací. Je však nutné ocenit, že našel odvahu sáhnout po velmi náročném textu a po dramatu místo po komedii. Diváci,
kteří opět zaplnili asi dvanáct řad, odměnili herce nadšeným potleskem.
V posledním listopadovém týdnu uzavřel festival domácí spolek Tyl premiérou komedie Dave Freemanna Dovolená s rizikem. Jde o frašku, jaké známe především z francouzské dramatické provenience.
Autor zavedl osoby do situací, kdy bylo nutné skrývat se v koupelně, převlékat se do mnišského roucha, lézt po laně z okna a podobně, tzn. do situací, které by se ve skutečném životě řešily méně
ztřeštěným způsobem. Věrohodná psychologie je nahrazena absurdním chováním. Britskému autorovi a říčanskému souboru je nutno přiznat, že dialog má spád a že inscenace je plná akce. Po fyzické
stránce byl pozoruhodný představitel hoteliéra, který připomíná známého francouzského herce Tatiho, ale za zvláštní zmínku stojí vrátný, u jehož představitele Miloše Kulhana divák neví, zda jde
o amatérskou topornost nebo o zvláštní herecké nadání, které mu ji umožňuje předstírat. Z vedlejší postavy vytvořil hlavní. Patří dnes mezi poloprofesionály poloamatéry, jaké známe z divadla
Járy Cimrmana. Roli kabaretní sexy umělkyně dobře využila Klára Skalová. Zcela zaplněný sál se výborně bavil, třebaže autor neuměl včas přestat a hra trvala dvě a půl hodiny. Scéna s křiklavými
dekoracemi byla v souladu s textem. Domnívám se ale, že na úroveň předchozí komediální inscenace soubor nedosáhl.
Závěrem je nutné poděkovat říčanskému spolku za výběr rozličných stylů, za výbornou organizaci přehlídky, za milá úvodní slova režisérky a divákům za dobrou účast a nadšený ohlas. Amatérský
divadelní festival je nepochybně ta pravá reality show proti té vylhané, kterou nás krmí dvě konzumní televize.
Miroslav Zvolský, www.hlidac.org: Festivalové dojmy
(Říčanský Kurýr – 1/2006)
Večer třetí
Rádobydivadlo Klapý nasadilo pro říčanskou divadelní přehlídku titul Taková podivná kombinace citů – hru vycházející z filmu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta.
Švédský autor a režisér je svým způsobem sázkou na jistotu u náročného publika, ale má to obrovský háček. S amatérským souborem to chce opravdu velkou odvahu
inscenovat komorní drama vztahu matky a dcery, jít na dřeň rodinných citů, přesvědčivě vyjevit křivdy hromaděné v člověku celý život, které během jednoho večera
vyvřou na povrch, aby sežehly iluzi spořádaného světa. Možná je to mým nedostatečným přehledem o českých ochotnických spolcích, ale neznám takový, který by tu věc
dokázal zahrát, aniž by v hereckých výkonech šustil papír a prosvítaly kulisy, aniž by se Bergman musel v hrobě otočit na bok – neznám jediný takový soubor kromě
Rádobydivadla Klapý!
Veronika Týcová v roli Evy a Eva Kodešová v roli Charlotty se ze záměrně chladných poloh rozehrávají do naprosté autenticity sporu dvou osobností a věrohodně mažou rozdíly filmového
a divadelního herectví. Jejich výkony snesou profesionální měřítka a vlastně celé představení. Ladislav Valeš, autor a režisér představení, potvrdil pověst, že je hvězdou české amatérské
divadelní scény. Rádobydivadlo Klapý má sedmnáctiletou tradici nabitou úspěchy doma i v zahraničí. Můžeme se jen těšit, že zase brzy do Říčan zavítá.
Večer čtvrtý a poslední
Dobrá situační komedie je kumšt. Ta od anglického autora – Dovolená s rizikem se odehrává ve Francii, některé postavy jsou Němci a mluví se v ní dokonce o bulharském
cyklistickém svazu. K dovršení internacionality díla ji na jeviště U Labutě přivedl 24. listopadu jako závěrečné představení festivalu místní spolek Tyl. V režii
Radany Šimčíkové vystoupili Roman Mondschein jako poněkud smolařský britský turista Stanley, Hana Mondscheinová jako veškeré útrapy s ním věrně sdílející manželka Brenda,
Miloš Kulhan vystřihl světaznalého přistěhovaleckého vrátného Karaka, David Kulhan byl záletným obchodním cestujícím Claudem, Pavlína Tůmová jeho chladnou ženou Helgou,
Radek Matoušek ztvárnil nezkušeného ředitele hotelu, Klára Skalová vášnivou Claudovu milenku Simone a Jitka Kulhanová se mihla v roli Madame Hofmayerové.
Všichni herci se evidentně s chutí proplétali kličkami perfektně napsaného textu, vypiplali své postavy do velmi uvěřitelných nemotorných lidiček, jimiž se můžeme stát my všichni v nečekaných
absurdních situacích. Mladý ředitel se snaží ve zchátralém hotelu po tetě budit v hostech důvěru, stoicky klidný vrátný opravuje stolní lampu kladivem a podobně zachází s jazykem. Navzájem nevědí,
co dělá ten druhý, a tak ubytují dva anglické páry v jednom pokoji. Že se následující kolotoč nedorozumění a zmatků nedá srovnávat s Výměnou manželek, je nasnadě. Inscenace je protkána vtipnými
detaily a narážkami, hrdinové řeší s nadhledem morální zádrhele, aby se v závěru odehrála vtipná parodie na happyend.
Osobně považuji za vrchol Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta představení Rádobydivadla Klapý, které bylo ale na diváky mnohem náročnější. Divadelní spolek Tyl si vytkl nikoli nižší,
ale jiný cíl, rozesmát diváky. A zvolil k tomu skvělý prostředek – anglickou komedii plnou suchého humoru, ze které český překlad a nadšení inscenátorů udělaly výborné představení.
Hana Špačková: Divadelní svátek
(Říčanský Kurýr – 1/2006)
Rok se sešel s rokem a my, věrní diváci, jsme si opět přišli na své – listopadové čtvrtky jsme prožili ve znamení Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta.
Jsem laik, úspěch hry posuzuji jen podle toho, zda jsem si odnesla domů námět k přemýšlení nebo prostě jen výbornou náladu. A musím říci, že listopadové
divadlo mě opravdu bavilo, bylo velkým zážitkem.
Radana Šimčíková měla při výběru představení pro festival šťastnou ruku. Všechny soubory přijely do Říčan se zajímavými inscenacemi.
A náš divadelní spolek Tyl? Ten opět mile překvapil. Za výtečně sehranou komedii sklidili herci zasloužený aplaus. Ráda bych vyjádřila svůj obdiv nad tím, s jakým nasazením amatéři pracují
a jak poctivě se připravují. O to větší je pak radost, že vynaložená dřina přináší ovoce.
Jen je mi trochu líto, jak málo lidí v našem městě o kvalitní divadelní přehlídce ví, nebo spíš, jak málo diváků si najde čas a vypraví se za místní kulturou. Přála bych celému festivalu
vyprodané sály po celou dobu, nejen na „Říčaňáky“.
Členům říčanskému souboru bych ráda vzkázala, že jim moc fandím a už se těším na lednovou reprízu jejich Dovolené s rizikem. S chutí se přijdu opět pobavit. A také jim děkuji za to,
že je festival stále živý, zajímavý a… a že je.
Mohu nyní vás, občany Říčan a okolí, pozvat v lednu do divadla? Přijďte!
Miroslav Zvolský: Poslední večer festivalu
(12.12.2005 – http://www.hlidac.org/?text=86-posledni-vecer-festivalu)
Šatopletův divadelní podzim skončil. Netruchleme, můžeme se přeci těšit na ten příští. Už za rok. Ve čtvrtek 24. listopadu se ale ještě předvedli domácí ochotníci.
Jak si vedli? Skvěle!
Dobrá situační komedie je kumšt. Dovolená s rizikem je skvělá situační komedie anglického autora, odehrává se ve Francii, některé postavy jsou Němci a mluví se v ní dokonce o bulharském
cyklistickém svazu. K dovršení internacionality toho díla ji na jeviště Městského kulturního střediska v Říčanech přivedl Divadelní spolek Tyl. V režii Radany Šimčíkové vystoupili
Roman Mondschein jako poněkud smolařský britský turista Stanley, Hana Mondscheinová jako veškeré útrapy s ním věrně sdílející manželka Brenda, Miloš Kulhan coby svérázný světaznalý
přistěhovalecký vrátný Karak, David Kulhan jako záletný obchodní cestující Claude, Pavlína Tůmová jako jeho chladná žena Helga, Radek Matoušek ztvárnil nezkušeného ředitele hotelu
a Klára Skalová vášnivou Claudovu milenku Simone, Jitka Kulhanová se pak mihla v roli Madame Hofmayerové. Všichni herci se evidentně s chutí proplétali spoustou kliček perfektně napsaného
textu a vypiplali své postavy do velmi uvěřitelných nemotorných lidiček, kterými můžeme být my všichni, když si s námi absurdní situace jdoucí jedna za druhou dělají, co chtějí.
Mladý ředitel, kterému hotel spadl do klína jako dědictví po tetě, se snaží budit v hostech důvěru, ikdyž mu stará a zchátralá budova padá na hlavu, vrátný Karak se stoickým klidem opravuje
stolní lampu kladivem a s gustem komolí češtinu stejně roztomile, jako nepochybně v originále angličtinu. A protože navzájem nevědí o tom, co dělá ten druhý, ubytují dva anglické páry v jednom
pokoji. Že následuje kolotoč záměn, nedorozumění a zmatků, který se nedá srovnávat ani s Výměnou manželek, je nasnadě. Inscenace je protkána vtipnými detaily a narážkami, každá rekvizita na scéně
poslouží jako podhoubí pro vtip, omyl či úraz, není jisté, zda spolu oba manželské páry odjedou ve stejném složení, v jakém přijeli, nebo jestli to dopadne nakonec úplně jinak. Hlavní hrdinové
řeší s nadhledem všechny morální aspekty svého chování i prostě jen momentální průšvihy, aby se v závěru odehrála vtipná parodie na happy-end.
Nerad bych budil dojem, že říčanským ochotníkům mažu jen med kolem úst. Za vrchol divadelního festivalu Šatopletův podzim musím označit představení Rádobydivadla Klapý, které bylo ale na
diváky mnohem náročnější. DS Tyl si vytkl, neříkám, že nižší, ale jiný cíl. Diváky hlavně rozesmát. A zvolil k tomu ten nejlepší prostředek – skvělou anglickou komedii plnou suchého humoru,
ze které český překlad a nadšení inscenátorů udělaly výborné představení.
Dr. Bedřich Skočdopole: Zdařilý úvod divadelní přehlídky
(Říčanský Kurýr – 12/2003)
Redakce si tentokrát vyžádala pro nejbližší vydání věstníku recenzi prvního představení Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta. K následujícím inscenacím přehlídky
se tedy vrátím v příštím čísle. Věno slečny Laury, hra Claude Magniera, kterou zdejší spolek Tyl zahájil divadelní přehlídku amatérských inscenací, je zřejmě staršího
původu, soudě podle přehnaných finančních částek, o kterých se ve hře hovoří. Jsou z doby před devalvací francouzského franku a překladatel nebo paní režisérka mohli
klidně provést tuto devalvaci v české verzi. Hra je typickou francouzskou komedií, svým žánrem cosi mezi komedií situační, konverzačkou a fraškou. Jde přirozeně o komerční
zboží, ale na velmi dobré spotřebitelské úrovni, s pikantními přísadami.
Prý existují dva druhy příběhů – u jednoho se uhodne konec na začátku a se zájmem sledujeme, jak se k němu dojde, u druhého konec neodhadneme a zajímá nás, k jakému se dojde. Tato hra patří
do první skupiny, od počátku bylo zřejmé, jak skončí úvodní konflikt mezi hlavními protagonisty. I když ústředním námětem má být úsilí zadluženého hrdiny o sňatek se zazobanou slečnou, ve druhém
plánu jde o vznik milostného vztahu k půvabné komorné, která se dostala do děje omylem. Jde o ženskou postavu, jaká může dost dobře existovat jen na divadelní scéně, švejkovského typu,
se specifickou kombinací tuposti, nešikovnosti, inteligence a společenské obratnosti. Tato role je velmi dobře napsaná, autor jí věnoval zvýšenou péči a Hana Musilová ji zahrána na jedničku.
Za uznání stojí i herecký výkon Davida Kulhana. Jeho hrdina neopustí scénu dvě a půl hodiny a doslova „táhne“ celé představení. Kromě toho stojí za mimořádnou zmínku výkon pana Miloše Kulhana,
kde role z hlediska dikce a gestikulace odpovídá jeho občanskému naturelu. Celý soubor se však zhostil svých rolí na výbornou pod pevnou rukou režisérky Radky Šimčíkové. Ta projevila značnou
zkušenost včetně toho, že vedla herce ke srozumitelnému a hlasitému projevu. Patrně šlo o jednu z nejlepších inscenací všech dosavadních přehlídek.
Dvě kritické výtky bych si nechtěl odpustit jedna se týká dekorací, druhá autora. Už předchozí inscenace jiných souborů prokázaly, že méně nápadná výtvarná scéna dává hercům lépe vyniknout.
Tentokrát šlo o barvotisk, který trhal oči. A pokud jde o autora, po přestávce se hra začala deformovat do poněkud chaotické frašky, i když měla předpoklady ke konstrukci skutečné situační
komedie až do finále.
Nabitý sál sledoval představení průběžně s bouřlivým smíchem a s potleskem, a to tak spontánním, že nemohlo jít o pouhý projev lokálního patriotismu.
Dana Šatopletová Poprask U Labutě
(Říčanský Kurýr – 12/2003)
Opravdu se divím, že ten hurónský smích a salvy potlesků „Labuť“ vydržela, že nespadla! Za výborné režie paní Radany Šimčíkové podali říčanští ochotníci skvělé výkony,
a to nejen díky své práci a nadání, ale i díky výbornému, vstřícnému obecenstvu. Jestli přísnější kritik postřehl u herců chybičky, byly zanedbatelné, protože jeden
vedle druhého komedii o věnu slečny Laury nehráli, oni jí před našima očima doslova žili.
Hana Musilová v hlavní roli Marie byla půvabná nejen zjevem. Sklízela potlesky stejně jako její partner na scéně David Kulhan. Obdiv a dík zaslouží paní Jitka Kulhanová. Ani tentokrát
nezůstala nic dlužna pověsti vysoké úrovně svého herectví. A je opravdu na místě připomenout i její dlouholetý přínos místnímu divadlu, kam ji následovala celá rodina. Diváci patřičně
ocenili jemnost a vtip, s jakými předvedli své role manžel a syn paní Kulhanové. I další figury komedie ovšem upoutaly přesvědčivostí a nasazením.
Byla to pro diváky i představitele rolí radost po celé dvě hodiny. A jestli je nějaké to Divadelní nebe, věřím, že se tam radoval a tleskal i můj muž Jiří. Díky za všechny diváky, za sebe
i za něj.
Hana Špačková Divadelní bomba
(Říčanský Kurýr – 12/2003)
Divadelní podzim Jiřího Šatopleta je ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, v plném proudu, ale zážitek z prvního festivalového dne mne nutí už teď podělit se o dojem.
Řeknu vám, byla to podívaná, byla to bomba! Spolek Tyl se předvedl v situační komedii Věno slečny Laury na profesionální úrovni, režii Radany Šimčíkové a výkony amatérských herců hodnotím
jako nadprůměrné. Bránice neměly ani chvíli odpočinek. Hercům věřím, že se hrálo báječně, vždyť publikum jako jeden muž reagovalo na každou repliku, na každý pohyb na jevišti. Závěrečný
aplaus nebral konce, ruce nám samy plácaly a mnohým se vyloudil z hrdla i výkřik nadšení.
I když byl sál nevídaně zaplněn, musím říct, že kdo představení neviděl, o hodně přišel. Ale pozor, nic není ztraceno! Věno slečny Laury budete mít možnost shlédnout v lednu 2004, kdy
Divadelní spolek Tyl plánuje na domácím jevišti reprízu. Nenechte si ujít nevšední zážitek. Dobře vám radí ještě teď rozesmátá divačka.
Říčanští umí divadlo
(Benešovská Jiskra – 3.3.2004)
