Bedřih Skočdopole | Amatéři opět překvapili
Říčanský Kurýr | 1/2006
Některé zážitky listopadového Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta se čtyřmi večery pro dospělé a dvěma odpoledními představeními pro děti už reflektoval prosincový Kurýr. Vraťme se ještě k oněm čtyřem večerům.
Soubor Jiřího Voskovce ze Sázavy (které je Voskovcovým rodištěm) měl v úvodu festivalu uvést hru J. Suchého Šest žen, ale pro nemoc jedné představitelky přivezl do Říčan náhradní představení – Caesara od V+W. Výběr této dobové satiry z dvacátých let je pro ochotnické divadlo samozřejmě značné riziko, protože dvojici Voskovce a Wericha znají diváci z filmů a někteří pamětníci ze živé scény, kde již Voskovce nahradil vynikající Horníček. Divák se nevyhnul porovnání výkonů slavné klaunské dvojice s výkony amatérů v rolích Papuly a Bulvy, na což musela sázavská inscenace nutně trochu doplatit. Ale hra jako celek dopadla nakonec velmi dobře ze dvou důvodů. Především je, bohužel, znovu aktuální a pomohly jí i některé drobné úpravy a dále – z amatérské úrovně souboru nikdo nevybočil, což tentokrát dodalo inscenaci kouzlo spontánnosti a naivity. Režisér zvládl na scéně dokonce přes čtyřicet osob včetně šestičlenné dívčí taneční a pěvecké skupiny, přibližně jako kdysi v Osvobozeném divadle. Do poloviny zaplněné hlediště se velmi dobře bavilo a nakonec si vynutilo přidání několika písniček z repertoáru V+W.
O týden později přijel Divadelní soubor Právě začínáme z Horních Počernic s komedií Pierra de Marivauxa (v překladu J.Vrchlického) Hra lásky a náhody. Jde o typ komedie s vyhraněnými schématy, vzniklé patrně již ve středověku, k jejímuž rozkvětu došlo až koncem 17. století. I když je tato hra zařazena v jakémsi „zlatém fondu“, dnes už jde o archeologickou vykopávku nevalné ceny. Autor kromě epizodních postav zvolil třídně vyhraněné typy a zápletku založil na výměně rolí, kde si služka hraje na paní a naopak a kde k obdobné výměně dojde mezi sluhou a jeho pánem. Autor se snažil prokázat, že neomylný třídní instinkt vedl jednotlivé účastníky hry ke správnému výběru, i když by se ve skutečnosti takové volbě dalo těžko věřit, alespoň u sluhy a služebné. Teoretici se přou rádi o to, jaký smysl dílo má nebo má mít nad rámec zábavy a estetiky. U této hry by se žádný smysl najít nepodařilo, pokud ovšem autor nechtěl zdramatizovat přísloví „vrána k vráně sedá“. Z herců upoutal představitel Harlekýna, rozený komik, který dovedl rozpoutat bouře smíchu. Výprava inscenaci pomohla realistickými náznaky baroka a náhražkami tehdejších kostýmů. Divadlo bylo znovu zaplněné více než z poloviny a přes všechny výhrady se ani recenzent nenudil.
Drama na motivy filmu Podzimní sonáta od proslulého režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana uvedli divadelníci z Klapý, severočeské vesničky na úpatí Házmburku. Pod názvem Taková podivná kombinace citů jde prakticky o dialog dvou osob – matky a dcery, s doplňkovými epizodními výstupy dalších postav. (Obdobná konfrontace dvou osob se u Bergmana vyskytuje i ve filmové podobě s názvem Persona.)Pokud se scénář omezí prakticky na pouhé dvě postavy a na pouhé výčitky z minulosti, jde spíš o text vhodný pro filmové zpracování, kde může kamera oživit děj střihem na detaily, záběrem mimo herce atd. Takto pouhá odvolávka na minulost postrádala dostatečnou akci v přítomnosti a hra končí poměrně laciným pseudo-happyendem, četbou dopisu na usmířenou. Klapský soubor toho dovede mnohem víc – výběrem předlohy i hereckými výkony, známe jej přece z minulých inscenací. Je však nutné ocenit, že našel odvahu sáhnout po velmi náročném textu a po dramatu místo po komedii. Diváci, kteří opět zaplnili asi dvanáct řad, odměnili herce nadšeným potleskem.
V posledním listopadovém týdnu uzavřel festival domácí spolek Tyl premiérou komedie Dave Freemanna Dovolená s rizikem. Jde o frašku, jaké známe především z francouzské dramatické provenience. Autor zavedl osoby do situací, kdy bylo nutné skrývat se v koupelně, převlékat se do mnišského roucha, lézt po laně z okna a podobně, tzn. do situací, které by se ve skutečném životě řešily méně ztřeštěným způsobem. Věrohodná psychologie je nahrazena absurdním chováním. Britskému autorovi a říčanskému souboru je nutno přiznat, že dialog má spád a že inscenace je plná akce. Po fyzické stránce byl pozoruhodný představitel hoteliéra, který připomíná známého francouzského herce Tatiho, ale za zvláštní zmínku stojí vrátný, u jehož představitele Miloše Kulhana divák neví, zda jde o amatérskou topornost nebo o zvláštní herecké nadání, které mu ji umožňuje předstírat. Z vedlejší postavy vytvořil hlavní. Patří dnes mezi poloprofesionály poloamatéry, jaké známe z divadla Járy Cimrmana. Roli kabaretní sexy umělkyně dobře využila Klára Skalová. Zcela zaplněný sál se výborně bavil, třebaže autor neuměl včas přestat a hra trvala dvě a půl hodiny. Scéna s křiklavými dekoracemi byla v souladu s textem. Domnívám se ale, že na úroveň předchozí komediální inscenace soubor nedosáhl.
Závěrem je nutné poděkovat říčanskému spolku za výběr rozličných stylů, za výbornou organizaci přehlídky, za milá úvodní slova režisérky a divákům za dobrou účast a nadšený ohlas. Amatérský divadelní festival je nepochybně ta pravá reality show proti té vylhané, kterou nás krmí dvě konzumní televize.