Dr. Bedřich Skočdopole | Zdařilý úvod divadelní přehlídky

Říčanský kurýr | 12/2003

Redakce si tentokrát vyžádala pro nejbližší vydání věstníku recenzi prvního představení Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta. K následujícím inscenacím přehlídky se tedy vrátím v příštím čísle. Věno slečny Laury, hra Claude Magniera, kterou zdejší spolek Tyl zahájil divadelní přehlídku amatérských inscenací, je zřejmě staršího původu, soudě podle přehnaných finančních částek, o kterých se ve hře hovoří. Jsou z doby před devalvací francouzského franku a překladatel nebo paní režisérka mohli klidně provést tuto devalvaci v české verzi. Hra je typickou francouzskou komedií, svým žánrem cosi mezi komedií situační, konverzačkou a fraškou. Jde přirozeně o komerční zboží, ale na velmi dobré spotřebitelské úrovni, s pikantními přísadami.

     Prý existují dva druhy příběhů – u jednoho se uhodne konec na začátku a se zájmem sledujeme, jak se k němu dojde, u druhého konec neodhadneme a zajímá nás, k jakému se dojde. Tato hra patří do první skupiny, od počátku bylo zřejmé, jak skončí úvodní konflikt mezi hlavními protagonisty. I když ústředním námětem má být úsilí zadluženého hrdiny o sňatek se zazobanou slečnou, ve druhém plánu jde o vznik milostného vztahu k půvabné komorné, která se dostala do děje omylem. Jde o ženskou postavu, jaká může dost dobře existovat jen na divadelní scéně, švejkovského typu, se specifickou kombinací tuposti, nešikovnosti, inteligence a společenské obratnosti. Tato role je velmi dobře napsaná, autor jí věnoval zvýšenou péči a Hana Musilová ji zahrána na jedničku. Za uznání stojí i herecký výkon Davida Kulhana. Jeho hrdina neopustí scénu dvě a půl hodiny a doslova „táhne“ celé představení. Kromě toho stojí za mimořádnou zmínku výkon pana Miloše Kulhana, kde role z hlediska dikce a gestikulace odpovídá jeho občanskému naturelu. Celý soubor se však zhostil svých rolí na výbornou pod pevnou rukou režisérky Radky Šimčíkové. Ta projevila značnou zkušenost včetně toho, že vedla herce ke srozumitelnému a hlasitému projevu. Patrně šlo o jednu z nejlepších inscenací všech dosavadních přehlídek.

     Dvě kritické výtky bych si nechtěl odpustit jedna se týká dekorací, druhá autora. Už předchozí inscenace jiných souborů prokázaly, že méně nápadná výtvarná scéna dává hercům lépe vyniknout. Tentokrát šlo o barvotisk, který trhal oči. A pokud jde o autora, po přestávce se hra začala deformovat do poněkud chaotické frašky, i když měla předpoklady ke konstrukci skutečné situační komedie až do finále.

     Nabitý sál sledoval představení průběžně s bouřlivým smíchem a s potleskem, a to tak spontánním, že nemohlo jít o pouhý projev lokálního patriotismu.